Profesionálové a ukradené zbraně - Kapitola V.

V.

„Co jsem Vám říkal, Bodie?! Chceme ho živého! A on teď leží na jednotce intenzivní péče a nikdo neví, kdy se probudí a jestli vůbec!“ křičel na svého agenta Cowley.
„Pane, ale tenhle má větší cenu…“ bránil se krátkovlasý muž a hodil hlavou směrem k místu, kde stál Doyle.
Jak jen to můžete srovnávat?A můžete si být jistý, že bych to udělal znovu. Pro něj – cokoliv. Je zvláštní, jak jedna pitomá přestřelka změnila můj pohled na člověka, kterýho znám tak dlouho. Asi je pravda, že jen tváří v tvář smrti si uvědomíme, co pro nás někdo znamená… Sakra! Bodie, vzpamatuj se – je to Tvůj parťák! Napomenul se už po několikáté v poslední době ten-který-je-pro-ženy-stále-neodolatelným.
Nakonec mu šéf dal zapravdu.
„Máš pravdu, ale ať se to neopakuje,“ připomenul velice striktně.
„Ano, pane,“ hlesl neochotně Bodie.
Ale jen do doby než mu zase půjde o krk…
„Teď už běžte a zkuste zjistit něco o těch zbraních, dříve než je použijí. Zapojte třeba své informátory – musíme je dostat!“ zakončil svůj téměř monolog Cowley.
Oba agenti jen přikývli a měli se k odchodu.
Když už stáli za dveřmi, prohodil Bodie směrem ke svému kudrnatému kolegovi:
„Nevíš, proč se starej tak vzteká? Vždyť ten chlápek žije.“
To byl Bodie, všechno se snažil zlehčovat.
„Můžeš hádat. Těšil se, jak ho zmáčkne a Ty mu tu radost pokazíš,“ dostalo se mu odpovědi a poplácání po rameni.
„Takže Cowley bude mít i nadále špatné spaní,“ zamumlal Bodie a pousmál se.
„Být Tebou moc se nesměju – když nebude spát on, tak my taky ne…“

*

George Cowley seděl ve své kanceláři a přemýšlel.
Z rozjímání ho vyrušilo hlasité vyzvánění telefonu, který ležel na stole před ním.
Zvedl tedy sluchátko, aby se dozvěděl, kdože mu volá.
„Dobrý den, pane ministře.“
Chvilka ticha.
„Ano, pane. Pokusíme se.“
Odmlčení se.
„Jistě – uděláme maximum.“
Opět ticho.
„Díky za důvěru, pane ministře. Nashledanou.“
Sakra! Tam venku mají nějací muži zbraně a my nevíme, kde jsou, ani kdo jsou. Doufám, že Bodie s Doylem budou mít štěstí a konečně zjistí cokoliv, co by nám mohlo pomoci.

*

„Kam pojedeme?“ zeptal se Ray.
„Za mým informátorem. Nechal mi vzkaz, že pro nás něco má,“ odpověděl mu Bodie.
„Kde ho najdeme?“
„V baru, kde jinde.“
„Takže jako minule?“
„Jo, přesně tam.“
Dál už pokračovali mlčky.
Věděli, že je situace vážná – prvních osmačtyřicet hodin uteklo a čím déle bude trvat než chytnout ty, kteří ukradli zbraně, tím horší pak mohou být následky.
Proto oba doufali, že Bodieho informátor pro ně bude mít cenné novinky.
Turner seděl ve svém rohu a upíjel ze sklenice pivo.
Když uviděl Bodieho, jenom lehce kývnul a oba agenti si k němu přisedli.
„Tak povídej, Jacku, co pro nás máš?“ zeptal se poněkud ostřeji krátkovlasý muž.
„Slyšel jsem o tom, že se chystá něco velkého.“
„Ale no tak – neříkej mi, že nic víc nevíš,“ rozčílil se Bodie a bouchnul pěstí do stolu.
Na Turnerovi byla znát nervozita.
Doyle tiše sledoval scénu rozehranou Bodiem.
Ten Bodie dokáže být ale tvrdý. Ale své ovoce to nese, tak proč vlastně ne. Nikdy jsem si nevšiml, jak silné ruce má. Ten stůl musí být z dobrýho dřeva, jinak by byl v hajzlu. Má sílu jak hrom… Ale má je poměrně jemný, nemá na nich stopy po boxu nebo tak…Krásný dlouhý štíhlý prsty… Ruce, které dokáží zabít, ale třeba i pohladit…? Ale no tak, Rayi, soustřeď se na práci! Přikázal si Doyle.
Proč se na mě Ray tak dívá? Tak zvláštně, zkoumavě, jako by mě viděl poprvý… Znervózňuje mě tím. Jestli s tím nepřestane, vypadnu z role „tvrďáka“.
V tu chvíli Doyle stočil pohled jinam. No, konečně! Teď už to dokážu dotáhnout do konce. Oddechl si Bodie.
„Já opravdu víc nevím. Oni se o tom neradi mluví. Zkusím se Ti ještě poptat, ale nic neslibuju,“ dodal ještě Jack.
„Takže víš, kdo je to? A co nám dát alespoň jména?“ útočil Bodie dál.
Turner ale měl viditelně strach:
„ Já vám zjistím co se dá, ale jména? Teď? To, to, to nejde. Ne teď…“
„Dobře – ale dej mi pak okamžitě vědět,“ poručil mu Bodie.
Turner jen přikývl.

*

Když opustili bar, bylo už pozdě odpoledne.
„Kam teď?“ zeptal se Bodie.
„Nejspíš ke Cowleymu. Musíme mu přece říct novinky.“
„No, šťastnej z nich rozhodně nebude,“ odtušil krátkovlasý muž.
Doyle se jen pousmál.
Ty jeho úsměvy… Co nima chce říct? Přesně tenhle jeho úsměv mě teď straší ve snech. Straší?! No to asi není to pravý slovo. Znepokojují? Pronásledují? Tak si to, Bodie, přiznej, že se Ti líbí. Je takovej něžnej, příjemnej… Sakra! Co se to se mnou děje? Nejsem náhodou ten-s-neodolatelným-úsměvem, kterému propadne každá žena či dívka… A já tu myslím na Raye. Na Doyla! Na svého parťáka?! Asi by to chtělo zajít do baru a sbalit tam jednu, nebo radši dvě? Ona trojka… Ale musí být kudrnatý, jako… Proboha!
Bodieho výraz byl teď více než zmatený, čehož si nemohl nevšimnou Doyle.
„Na co myslíš, Bodie?“
„Ehm,…já? Ale na nic,“ snažil se zalhat oslovený.
„Viděl jsem Tvůj výraz, tak to vybal,“ povzbudil ho Doyle.
To bys koukal, kdybych to vybalil!
„Přemýšlel jsem nad těma ukradenýma zbraněma a nad tím, co všechno s nima ty šílenci můžou udělat.“
Další lež.
To Ti tak žeru…Leda. že by ty zbraně měly dlouhý nohy, vlasy a IQ 70… Víc ty tvoje pipiny obvykle nemaj. Pomyslel si Doyle nezvykle jedovatě, ale nahlas řekl:
„Proč si myslíš, že to byli šílenci?“
„Kdo jiný by si troufnul na sklad, který je stále hlídaný?“
„Co třeba někdo, kdo ví, jak to uvnitř chodí?“ nadhodil Ray.
„Máš na mysli některého ze zaměstnanců?“
„Bývalých zaměstnanců,“ upřesnil Doyle.
„Jo, to by mohlo být ono,“ přisvědčil mu Bodie.
„Musíme to prověřit,“ dodal ještě kudrnatý agent.
„Co ti strážní od toho skladu, stále se neprobrali?“ zeptal se Bodie, aby řeč nestála.
„Zatím ne.“
„Třeba viděli něco, co by nám mohlo pomoci,“ polemizoval zase Bodie.
„Možná. Anebo je omráčili dřív, než mohli něco vidět,“ řekl skepticky Doyle.


A/N: Obrovské díky patří Friday! ;o) Jsi zlatíčko! Ty Tvé úžasné postřehy a to slovíčkaření jsou pro mě velkým zázrakem, za který Ti patří dík… :-*